Jdi na obsah Jdi na menu
 


Plynné planety

Jupiter

Základní charakteristika

Jupiter je pátá planeta od Slunce a je největší planetou ve sluneční soustavě.

Prvotní pozorování

Spolehlivou informaci o tom, kdy byla planeta Jupiter poprvé pozorována, nemáme k dispozici, pravděpodobně to ale bylo kolem roku 3 000 až 4 000 př. n.l. První záznam (převzato z knihy od Pavla Koubského, Planety naší sluneční soustavy) o pozorování planety Jupiter, je z roku 364 př. n.l., kdy čínský astronom Gan De pozoroval pouhým okem měsíc Jupitera, pravděpodobně Ganymedes.

Jupiter má měsíce

Jupiter má velké množství měsíců, velikost čtyř z nich je srovnatelná s velikostí našeho Měsíce; ostatní jsou řádově menší. Když je Jupiter v opozici a nejblíže k Zemi (tzv. perihélová opozice), tak se hvězdná velikost těchto velkých měsíců pohybuje mezi (5-6) mag. Tyto měsíce by byly viditelné pouhým okem, pokud by nebyly zakryté zářivým Jupiterem. Apertura a zvětšení dalekohledu, který Galileo Galilei používal v roce 1610, mu tyto čtyři "galileovské" měsíce umožnily objevit.

Galileo Galilei
Galileo Galilei

Nejdříve ale musel provést nastavení přístrojů. Při prohlížení velmi jasných a velmi malých těles mohou optické vady dalekohledu pozorování zcela znehodnotit. Než mohl začít Galileo provádět užitečná pozorování, musel se metodou pokusů a omylů naučit nastavovat aperturu svého přístroje. Když na konci roku 1609 dokončil svoji sérii pozorování Měsíce, byl Jupiter v opozici a byl nejjasnějším objektem na noční obloze (nepočítaje Měsíc). Po novém nastavení jeho přístroje, obrátil tedy svoji pozornost na Jupiter. Když 7. ledna pozoroval tuto planetu, spatřil v její blízkosti tři objekty, které ležely v rovině jejího rovníku. Předpokládal, že se jedná o hvězdy. Toto uskupení ho zaujalo a vrátil se k němu následující večer.

V té době byl Jupiter v retrográdním (zpětném) pohybu a pohyboval se tedy od východu na západ, a tak Galileo očekával, že planeta při své cestě po nebeské sféře tyto tři malé hvězdy opustí. Místo toho ale uviděl všechny hvězdy na západě od Jupitera. Zdálo se, že se Jupiter nepohybuje na západ, ale spíše na východ. To bylo velmi neobvyklé a Galileo se k tomuto uskupení vracel znova a znova. Během následujícího týdne zjistil několik věcí. Za prvé, malé hvězdy nikdy neopustily Jupiter, zdálo se, že se "vezou" spolu s planetou. Za druhé, jak se takto pohybují spolu, mění se jejich polohy (vzhledem k Jupiteru, ale i mezi sebou). Za třetí, nebyly tam tři, ale čtyři tyto malé hvězdy. Okolo 15. ledna vypočítal, že to nebyly nehybné hvězdy, ale planetární tělesa, která obíhala okolo Jupitera. Jupiter měl tedy čtyři měsíce, které Galileo pojmenovává Medicejské hvězdy, po toskánském velkovévodovi Cosimo de Medici. Jeho kniha, Siderius Nuncius (Hvězdný posel), ve které byl popsán jeho objev, opustila tiskárnu v Benátkách v polovině března 1610 a udělala Galilea slavným. Pojmenování těchto čtyř měsíců, tak jak je známe my (Io, Europa, Ganymedes a Callisto) zavedl Simon Marius, který objevil tyto měsíce nezávisle na Galileo.

Galileo Galilei, rukopis Galileo Galilei, rukopis
Galileův zápisník se záznamem jeho pozorování Jupiterových družic. (rukopis)

Stručný popis tělesa

Jupiter je se svým rovníkovým průměrem 142 800 km největší planetou ve sluneční soustavě. Je v pořadí pátou planetou od Slunce. Pokud by byl Jupiter dutý, tak by takto vzniklý prostor vyplnilo více než tisíc Zemí. Jeho hmotnost, 1,9.1027 kg, je větší než hmotnost všech ostatních planet dohromady. Svou přitažlivostí ovládá velké množství měsíců, jejich počet neustále narůstá. Čtyři z nich, Io, Europa, Ganymedes a Callisto byly objeveny Galileem již v roce 1610. Jako všechny plynné planety i tato má systém prstenců, ale velmi nejasný a zcela skrytý ze Země (prstenec byl objeven v roce 1979 pomocí kosmické sondy Voyager 1).

Jupiter
Jupiter

Tloušťka Jupiterovy atmosféry je zhruba 1 000 km a skládá se z plynného vodíku a helia s malým množstvím metanu, čpavku, vodních par a dalších sloučenin. S ohledem na velikost Jupitera s hloubkou poměrně rychle narůstají teplota i tlak, a proto se v hloubce asi 1 000 m nachází moře kapalného molekulárního vodíku. V hloubkách ještě větších je už tlak natolik velký, že má vodík tuhé, kovové skupenství.

Barevné šířkové pásy, atmosférické mraky a bouře ilustrují dynamický systém Jupiterova počasí. Charakter oblak se mění během hodin nebo dnů. Velká rudá skvrna je složitá anticyklóna pohybující se proti směru hodinových ručiček. Na krajích se zdá, že se materiál otočí během čtyř až šesti dní; blízko středu je pohyb nepatrný a velmi náhodný ve směru. V celém pásu mračen se nachází řada dalších malých bouří a vírů.

V polárních oblastech Jupitera byly pozorovány polárních záře podobné pozemským, které jsou způsobeny nabitými částicemi, které jsou vyvrhovány z vulkánů na měsíci Io. Na vrcholcích mraků byly pozorovány mohutné oslňující blesky.

Jupiterův prstenec

Na rozdíl od komplikovaného a složitého systému prstenců u Saturnu, má Jupiter jednoduchý prstenec, který je složený z vnitřního halového prstence, hlavního prstence a pavučinového prstence. Podle kosmické sondy Voyager se zdál být pavučinový kroužek jako jednoduchý prstenec, ale obrázky z  Galilea poskytly neočekávaný objev, že ve skutečnosti se jedná o prstence dva. Jeden kroužek je vložený uvnitř dalšího. Prstence jsou velmi tenké a jsou složeny z částeček prachu, které vznikly po rozbití meziplanetárních meteoroidů o čtyři malé vnější měsíce, Metis, Adrastea, Thebe a Amalthea. Mnoho těchto částeček dosahuje mikroskopických velikostí.

Jupiterův prstenec
Jupiterův prstenec

Halový prstenec (nejblíže k planetě) je toroidní a rozprostírá se ve vzdálenosti 92 000 km až 122 500 km od středu Jupitera. Je vytvořen jemnými částečky prachu, který vzniká z vnitřního okraje hlavního prstence, který se částečně "drobí" a padá směrem k planetě. Hlavní a jasnější prstenec se rozprostírá od okraje halo do vzdálenosti 128 940 km, skoro ke vnitřní dráze měsíce Adrastea. Poblíž dráhy měsíce Metis klesá jasnost hlavního prstence.

Dva nejasné pavučinové prstence jsou zcela stejné. Amalthea pavučinový prstenec (tak se nazývá první z nich, blíže k planetě) se rozprostírá od oběžné dráhy měsíce Adrastea k oběžné dráze měsíce Amalthea ve vzdálenosti 181 000 km od středu Jupitera. Nejasný Thebe pavučinový prstenec se rozprostírá od oběžné dráhy měsíce Amalthea k oběžné dráze měsíce Thebe ve vzdálenosti 221 000 km.

Jupiterovo prstence a měsíce se nacházejí v dosahu silného radiačního pásu elektronů a iontů chycených magnetickým polem planety. Tyto částice a pole zahrnují Jupiterovo magnetosféru nebo magnetické okolí, které na straně přivrácené ke Slunci dosahuje do vzdálenosti (3-7) milionů km a na opačné straně sahá díky slunečnímu větru až k dráze Saturnu, tj. do vzdálenosti 750 mil. km.

Saturn

Vysvětlení jména, jeho vzniku

Saturn

Saturnus, vládce bohů, měl v římské tradici stejné osudy jako řecký bůh Kronos, s nímž Saturn splynul. Řecké bájesloví vypráví, že Kronos sdílel osudy Titánů a teprve později byl Diem omilostněn a stal se vládcem ostrovů blažených, kde žili héróové. V římském podání Saturnus prchl před vítězným Iovem do krajiny obklopené horami, kterou nazval Latium. V krajině vládl bájný král Ianus, který Saturna učinil svým spoluvládcem. Za vlády Saturnovy bylo v Itálii období zlatého věku. Saturnus chránil celou přírodu, lidstvo naučil pěstovat ovocné stromy a vinnou révu. Dal lidem mravní řád. Byla to nejšťastnější doba lidstva a lidstvo se utěšuje nadějí na návrat těchto blažených časů. Štěstí tehdejších lidí připomínaly Saturnalie, slavené po několik dní v prosinci, kdy panovala volnost a rovnost i mezi pány a otroky. Saturnus měl chrám na foru na úpatí Capitolia; chrám byl současně státním archivem a pokladnou. Báje vypráví, že Saturnus zplodil v podobě hřebce s Ókeanovnou Filyrou moudrého Kentaura Cheiróna. V pozdějších dobách byl Saturnus bohem symbolizujícím Čas.

Datum objevení, předpovězení tělesa

Od starověku patřila planeta Saturn mezi sedm těles (společně s Merkurem, Venuší, Marsem, Jupiterem, Měsícem a Sluncem), pozorovaných na noční obloze. (O znalosti a zbožštění planet se lze dočíst v Platónově dialogu Timaios.)

Popis tělesa

Saturn je druhou největší planetou sluneční soustavy a díky svým prstencům je považován za jeden z nejkrásnějších objektů ve vesmíru. Až do mise sond Voyager 1 v druhé polovině 70. let 20. stol. byl jedinou známou planetou, která by se mohla pyšnit soustavou prstenců.

Dnes lze na Saturn pohlížet jako na strukturní zmenšeninu sluneční soustavy.

Saturn

Saturn patří mezi velké planety, podobá se Jupiteru (jeho hmotnost je však jen třetinová). Jde o z velké části plynné těleso, složené převážně z vodíku s nejnižší hustotou (690 kg/m3) v celé sluneční soustavě. Velmi nápadné je u Saturna jeho zploštění na pólech, způsobené rychlou rotací (takže rovníkový průměr je 120 660 km, zatímco polární průměr činí jen 98 000 km - možným vysvětlením tohoto jevu je spíše tekutá než pevná fáze vodíku v jádru, která se za vnitřních tlaků nezmění až do teploty 7000 K). Sklon osy rotace vůči oběžné dráze má velký význam z hlediska viditelnosti Saturnova prstence.

Saturn

Při pohledu na Saturn v infračerveném spektru můžeme podrobněji rozeznat strukturu atmosféry. Snímek je složen ze tří obrázků pořízených zařízením NICMOS v Hubbleově teleskopu. Rozdílné barvy nám ukazují kolísající výšku a složení mračen krystalů amoniaku. Na snímku je vidět, jak prstence vrhají stín na horní polokouli Saturnu. Na snímku můžeme rovněž spatřit měsíc Saturnu Tethys vpravo nahoře a Dione vlevo dole.

Saturn

Viditelnost na obloze, čím jej můžeme pozorovat, jaké úkazy můžeme pozorovat

Na noční obloze lze planetu spatřit pouhýma očima, pokud se právě nenachází poblíž konjunkce se Sluncem.

V dalekohledu se planeta jeví jako nažloutlý zploštělý kotouček s tmavšími pruhy rovnoběžnými s rovníkem. Saturn je mnohem méně barvitý než Jupiter. Lze pozorovat pásy v odstínech žluté, hnědé, zřídka bílé skvrny, které po několika dnech či týdnech zanikají. Největší chloubou zůstává však soustava Saturnových prstenců.

Viditelnost a vzhled prstence Saturnu závisí na poloze planety na oběžné dráze kolem Slunce. Protože rovina prstence je skloněna k rovině oběžné dráhy Slunce, díváme se ze Země střídavě na severní nebo na jižní stranu prstence. Od zdánlivého "uzavření" (až zmizení) do největšího rozevření uplyne vždy asi 7,5 roku.

Doba uzavření prstenců je pro astronomy vhodným pozorovacím oknem k objevování nových Saturnových měsíců. K tomu také došlo v letech 1980 a 1981, kdy bylo spatřeno více než dvacet výskytů měsíců, mnohé však téhož tělesa.

Ze Země běžně pozorujeme dva nejjasnější prstence, označované A a B, oddělené zdánlivě prázdnou mezerou - Cassiniho dělením. Slabý, jakoby průsvitný prsten C, zvaný též krepový, lze spatřit jen většími dalekohledy. Ostatní prstence či jejich jemná struktura jsou pozorovatelné až kosmickými sondami.

Roční období na Saturnu

Saturn
Roční období na Saturnu

Na Saturnu nastává léto, když je nakloněn ke Slunci tak, že je Slunce v rovině s prstenci Saturnu a paprsky dopadají na povrch pod menším úhlem než v zimě. Tato dvě roční období se na Saturnu střídají asi jednou za 15 let.
Na snímku můžeme vidět pět snímků Saturnu z období 1996 až 2001. Ovšem je nutno zmínit, že na povrchu se roční období zřejmě nijak neprojeví, což je způsobeno vlivem atmosféry a působením nitra Saturnu).

Historie astronomie Saturnu

Historicky se dokládá polovina července roku 1610 jako první teleskopické pozorování tehdy nejvzdálenější planety sluneční soustavy. Galileo Galilei si po tomto pohledu zapsal:
"Altissimum planetam tergeminum observari."
(Pozoroval jsem, že největší planeta je trojitá.)

Ovšem v září roku 1616 píše: "Oba průvodci již nejsou malé a zcela přesné koule ... nyní jsou mnohem větší, i když nevypadají jako koule. Jsou to dva půlměsíce, oddělené od Saturnu - jenž je jako vždy zcela kulatý - dvěma poněkud tmavšími trojúhelníky."

Cestu k objevu Saturnových prstenců také provází zvláštní okamžiky.

Ani Galileo Galilei, ani Pierre Gassendi nepřišli na kloub Saturnově chloubě. Johann Helveliusz uveřejňuje periodicitu jevu, za prstenec ho však stále ještě nepovažuje. Roku 1658 Christopher Wren poukazoval na eliptickou korónu kolem planety. Ovšem v té době se už holandský astronom Christiaan Huygens věnoval systematickému pozorování Saturnu pomocí 12 stop dlouhého dalekohledu při zvětšení asi padesátinásobném. V traktátu De Saturni Luna Observanti Nova z roku 1656 v anagramu popisuje i svou domněnku, kterou zveřejňuje v roce 1659 v díle Systema Saturnium:
"Annulo cingitur, tenui, plano, nusquam cohaerente, ad eclipticam inclinato."
(Je obklopen tenkým rovinným prstencem, který nikde s ním nesouvisí a je nakloněn k ekliptice.) G. D. Cassini roku 1675 zjišťuje, že prstenec je rozdělen na dva, vnější A a vnitřní B. James Clerk Maxwell a S. V. Kovalevská prokázali, že prstence nemohou být pevné, ale skládají se z mnoha částeček. To potrvdili i A. A. Bělopolskij a J. E. Keeler prokázáním, že vnější prstence se otáčejí pomaleji než vnitřní. To by nebylo možné, kdyby byl prstenec tuhé, jednolité těleso.

Uran

Uran byl starověký řecký bůh nebe, nejčasněji nejvyšší bůh. Uran byl syn a přítel Gaia, otce Cronuse (Saturnu) a byl z rodu Kyklopů a Titánů (tedy z předchůdců Olympských bohů).

Uran

Uran je sedmá planeta od Slunce a je třetí největší ve sluneční soustavě. Má rovníkový průměr 51 800 kilometrů a oběhne okolo Slunce jednou za 84,01 pozemských let. V rovníkovém průměru je větší než Neptun, ale co do váhy je lehčí než on. Jeho střední vzdálenost od Slunce je 2 870 milionů kilometrů. Délka dne na Uranu je 17 hodin 14 minut. Uran má známých 21 měsíců, ale předpokládá se, že jich je ještě o něco více. Dva největší měsíce, Titania a Oberon, byly objeveny Williamem Herschelem už v roce 1787.

Vnitřní skladba Uranu

William Herschell objevil Uran jako první planetu moderního věku, při systematickém prohledávání oblohy s jeho dalekohledem 13. března 1781. Uran byl vlastně pozorován předtím už mnohokrát, ale zapadl ignorován jako další hvězda (první zaznamenané pozorování je z r.1690, když ho John Flamsteed zkatalogizoval jako 34 Tauri).

William Herschell

Herschell nebyl ani profesionální astronom, byl prý znamenitý hudebník a pěstoval astronomii jen jako svého krásného koníčka. Na fotografii vlevo je i se svou sestrou Karolínou, která jeho nadšení pro astronomii sdílela. Nakonec se Herschell stal astronomem anglického krále Jiřího III.  Planetu pojmenoval "Georgium Sidus" (Georgiánská Planeta) ke cti svého patrona. Jiní planetu nazývali prostě "Herschel". Pojmenování "Uran" bylo poprvé navrhnuto německým astronomem Johannem Elertem Bodem ve shodě s jmény jiných planet vycházejících z klasického bájesloví, ale vstoupilo do běžného používání až po r.1850.

Neptun

Objevení planety

Planeta Neptun byla objevena 23. září 1846 astronomem Johannem Gottfridem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem s pomocí matematické předpovědi, kterou vypracoval Urbain Jean Joseph Le Verrier.

Popis tělesa

Neptun je typickým představitelem planety zvané plynný obr, jeho průměr je 49 500 km. Oběžná doba kolem Slunce činí 165 roků. Perioda rotace je 16 hodin a 7 minut. Narozdíl od Země se může pochlubit 8 měsíci, z nichž šest bylo objeveno sondou Voyager. Den na Neptunu trvá 16 hodin a 6,7 minut. Centrální část nitra planety, přibližně dvě třetiny poloměru, je složena postupně od středu z kamenného jádra, ledu, tekutého čpavku a metanu. Vnější část, zhruba třetina, je směsí horkých plynů vodíku, hélia, vody a metanu. Metan dává Neptunu charakteristickou modrou barvu.

Na Neptunu lze pozorovat několik velkých, temných skvrn, připomínajících bouře na Jupiteru. Největší skvrna, známá jako Velká temná skvrna, o velikosti průměru asi jako naše Země, je podobná Velké rudé skvrně na Jupiteru. Voyager odhalil malé nepravidelnosti mezi východně se pohybujícími mračny, která oběhnou Neptun každých 16 hodin. Tato mračna jsou při svém oběhu doplňována mračny z nižších vrstev.

Dlouhé světlé mraky (podobným na Zemi říkáme cirry) je možné spatřit i vysoko v Neptunově atmosféře. V nízkých severních zeměpisných pásmech pořídil Voyager obrázky mraků, od kterých lze pozorovat stín na mracích pod nimi.

Neptun je místem, kde vanou nejsilnější větry v naší sluneční soustavě. Poblíž Velké temné skvrny dosahuje rychlost větru 2000 km/h. Většina větrů vane západním směrem, tedy proti rotaci planety.

Prstence

Neptun má 4 slabě znatelné prstence. Prstence jsou tvořeny z prachových částic a malých tělísek, které často dopadají na povrch Neptunových měsíců. Z pozemských dalekohledů jsou prstence pozorovatelné jen jako oblouky. Pomocí přístrojů sondy Voyager 2, které nám umožnily vidět víc, se některá místa v prstencích jevila jako světlé skvrny nebo chomáče. Pravá příčina těchto světlých chomáčů zatím není přesvědčivě vysvětlena.

Osa magnetického pole Neptunu je obdobně jako u Uranu skloněna, má sklon 47 stupňů k ose rotace. Porovnáním magnetických polí Neptuna a Uranu došli vědci k závěru, že toto extrémní odklonění magnetického pole je charakteristické pro planety s pohyblivým jádrem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Your Guide To Blood Pressure Numbers

(AQuenteeNoncot, 8. 10. 2018 7:54)

Poids est comment poupe votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque age votre coeur bat, il pompe le sang par vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-femme-prix-horaire/

Heinous blood influence (hypertension)

(ApecycleBasy, 29. 7. 2018 21:02)

Compression est comment dur votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque age votre coeur bat, il pompe le sang tout au long vos arteres a la flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/ou-commander-cialis-en-ligne/

 

 


Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 25923
Měsíc: 437
Den: 18